O plemeni

Každý, kdo dobře vlkouše zná, ví, jak mimořádná stvoření to jsou. Nás lidi přitahuje jejich exteriér, jejich obří láska, jejich přirozený instinkt chránit nás před ublížením a jejich touha být tím nejvěrnějším společníkem. Není divu, že jsou našimi nejlepšími přáteli.

 

STANDARD – IRSKÝ VLKODAV

ZEMĚ PŮVODU: Irsko

DATUM PUBLIKACE PŮVODNÍHO PLATNÉHO STANDARDU: 13.03.2001.

VYUŽITÍ:  Až do konce 17. století se irští vlkodavové používali v Irsku k lovu vlků a vysoké. Používali se také k lovu vlků, kteří žili na velkém území Evropy, než byly vymýceny hluboké lesy.

KLASIFIKACE FCI:  Skupina 10                Chrti.

Sekce 2  Hrubosrstí chrti.

Bez pracovních zkoušek.

 

KRÁTKÝ HISTORICKÝ PŘEHLED: Víme, že Keltové usídlení na kontinentu chovali chrta, který byl pravděpodobně potomkem chrtů, jejichž obrazy se dochovaly na egyptských malbách.  Keltové v Irsku se podobně jako kontinentální kmeny zabývali chovem velkých psů. Velcí irští chrtové mohli být hladkosrstí nebo hrubosrstí, ale později zřejmě působením klimatických podmínek vlivů v Irsku pravděpodobně začali převládat drsnosrstí psi.  První písemné zmínky o těchto psech pocházejí z období římského konzula v roce 391 našeho letopočtu, ovšem tito chrti žili v Irsku již v prvním století našeho letopočtu. Tehdy změnil Setanta název plemene na Cu-Chulain (Culanský pes).  Za zmínku stojí i to, že v 1. století našeho letopočtu Uiseneach na svém útěku do Skotska s sebou vzal 150 takových psů.   Irští chrti se nepopiratelně podíleli na vzniku skotských chrtů deerhoundů.  Pár irských chrtů představoval od středověku do 17. století dar vysoce ceněný královskými dvory Anglie, Skotska i jinde.  Tak se tito psi dostali do Anglie, Španělska, Francie, Švédska, Dánska, Persie, Indie a Polska. Změna názvu plemene na vlkodava pochází pravděpodobně z 15.století, kdy bylo každé hrabství povinno chovat 24 vlkodavů a chránit tak stáda sedláků před vlky.  Když byl za vlády Cromwella (1652) zakázán vývoz vlkodavů, podařilo se díky tomuto opatření udržet dostatečný početní stav těchto psů, ale postupné mizení vlků a neustálá poptávka ze zahraničí měla na konci 17. století za vinu snížení stavu vlkodavů téměř až k vyhynutí.

Zájem o toto plemeno pravděpodobně vzbudila romantika a nové vlastenecké smýšlení konce 19. století.  Irský vlkodav se stal živoucím symbolem irské kultury a keltské minulosti.  V této době jeden z odhodlaných nadšenců, kapitán G.A.Graham, vyhledal několik zbývajících psů typu vlkodava, kteří stále ještě žili v Irsku, a s použitím krve deerhoundů a občasného křížení s barzoji a německou dogou vyšlechtil typ psa, který odpovídal původnímu typu.  Výsledky byly nakonec přijaty jako skutečné znovuzrození plemene.  Irský chovatelský klub Irish Kennel Club připravil na své výstavě v dubnu 1879 zvláštní třídu pro irské vlkodavy a v dubnu 1885 byl založen klub.  Dnes se irský vlkodav opět těší pozornosti, která mu byla věnována i ve středověku.  Dnes se kromě Irska chovají irští vlkodavové v řadě dalších zemí.

 

CELKOVÝ VZHLED:  Irský vlkodav by neměl být těžký ani masivní jako doga, avšak měl by být větší než deerhound, kterému se jinak podobá svým typem.  Je pozoruhodný svou velikostí, majestátním chováním, silně osvalený, silný a přesto elegantně stavěný, s lehkým a aktivním pohybem; hlava a krk jsou neseny vysoko; ocas je nesen pozvednutý s lehkým obloukem vzhůru na konci.

Žádoucí je pes velkého formátu včetně kohoutkové výšky a odpovídající délky trupu. Požadovaná velikost plemene je průměrná velikost 81 cm (32″) až 86 cm (34″) u psů. Jedinci tohoto plemena musí vykazovat sílu, aktivitu, odvahu a celkovou harmonii.

 

CHOVÁNÍ A TEMPERAMENT: „Doma mírný jako ovečka, při lovu odvážný jako lev.“